DUŠE PTÁCI

Jsou duše vrostlé v země klín jak polyp korálový,

však víc je těch, jež jsou jak pták, jenž v dálkách cosi loví

a touží vždy a hledá vždy – však co, to sotva poví.

A hnízdo ať je vysoko, na jedli, skále, věži,

či v bídných jenom podrostech, v dolíku role leží,

přes všecky výše žene cos, až mnohé vidět stěží.

Ti v hejnech jdou, jak chumáč vran, tak družně krákoravý,

ti jako husy divoké se v klínový šik staví,

ti v párech milostných – a sám skřivan i orel dravý.

Ten za lupem, ten s písněmi, jež v srdečku mu hrají,

ten zase v touze tísnivé po novém, bájném kraji,

však bez únavy každý, kam? – oh, což se lidé ptají!

Je mnohá duše jak ten pták, za nímž se v dálku hledí.

A mnohá víc. Ta vznáší se ve smutných oblak šedi,

ač okovy má na nohou a šíp jí v srdci sedí.