DUŠE SNÍLKA.

Přes den dlouhý zavírá se v sebe

v denním víru, který snů je vrah,

jakoby se bála o dar nebe,

že jí sněžný kalich střísní prach.

Cítí se tak stísněna a cizí,

na jiný si vzpomínajíc svět,

odkud přišla na zem čistá, ryzí,

neví jak, však ví, že šla by zpět.

Ale večer, kdy se k zemi spouští,

plaménky kdy hvězd se počnou chvít,

jde jak srna, která spala v houští,

k čistým vodám napnout šíj a pít.

Jako růže vodní při měsíci,

zdraví hvězdy, sester svojich tlum,

otvírá se jímavá a chvící,

čistá, plachá posvěceným snům.