Duše v zpěvu.

Hvězd tanec v nebes hlubině juž ustal.

Jak bílé křídlo ze tmy noci vzrůstal

svit mladého dne, měkké světlo klad’

na lesa obrysy a do zahrad.

Pod oknem v keři utich’ slavík právě

a v tom juž v sadě, v porosené trávě,

kam čilimník déšť zlatý setřásal,

hlas pěničky se trylkem rozjásal.

I cítil jsem, jak dvojí zpěv ten v shodě,

jak neustává hudba ve přírodě,

jak lehce duše z písně slavíka

se na pěničky píseň přesmyká

Jsouc ustavičně hudbou kolébána,

slavíkem v noci a pěnicí z rána,

a když i této nápěv usíná,

ký div, že vlastní píseň počíná!