DUŠE ŽENY.

Tvůj list jsem přečet’ právě, před se hledím v žasu:

Tvá duše v něm jest milá – a přec jiná tak!

Jak uzrála by náhle v jižních krajin jasu,

jak hloubky moři nabyl by Tvůj plachý zrak!

Táž duše tichá, bílá, jako lilje čistá,

jež zkvetla přede mnou jak velký boží div –

teď náhle pevně kráčí, svojí dráhy jista,

jak poznání by z věčných natrhala niv!

Ty, dítě ještě včera – Jsi dnes prorokyní,

jak vypila bys nápoj všeho vědění,

Ty, slabá dívka dodnes – náhle žena nyní,

tvar jejíž duše ani bouře nezmění.

Klid, vanoucí jen z lesů, ve Tvých slovech leží,

mír široširých lánů, na nichž zraje klas –

rci, duše moje drahá, kterém na pobřeží

ty vzácné věčných zahrad plody trhala’s?...

Ó, divná duše ženy, v které jiné zemi

Jsi zrála, než Jsi přišla na náš zemský svět?

Tak před mnou stojíš v kráse, údiv jal mne němý –

ó, vím, kdes v lepším světě kořen má Tvůj květ!...