Duše zpěv.

Když ponoří se duše v dumné snění,

Jen světy ideálův stíhající;

Když v harmonije citův hry se mění

Ždajíce o zvuk v libé míře znící:

Tu píseň má – to tužné srdce chvění –

Pozalká k struně, své to milostnici;

Co právě srdce plnou tísní jímá:

Změní se v sladký zpěv, jenž na rtě dřímá.

Tak pění to ni z úst se nevyline,

Ač v nitru zvěna hlasu okřívá;

Neb zpěv tím volněj’ ze srdce se vine,

Čím tišej’ v zvuku cit se prochvívá;

A v harmoniji měkké, sladkoplynné

Tím milej’ tone duše touživá:

Výrazem oka spěje ku písmenům

Na blánce – k těmto citův ku plamenům.

Tak netřeba těm zvukům duše mojí,

Leč slabounkého v mrtvu znamení,

Jež více životem blažícím kojí,

Než bujný výkvět v jara zvíjení;

Neb květ umírá ve smrti to dvojí,

Sebou a plodem, v prach se promění:

Však myšlénka a city rozechvěné,

Byť znikly, hrají v hudbě jemnozvěnné.

A hudba sladká tak hned těší v sobě,

Byť zjevným zvukem nevyplynula!

A když mou duši sladké ku porobě

K svým milojemným tonům svinula:

Tu duše v zvuku jímá se v té době,

Jak by jej v skutku sama linula:

A všecky city zvukem k sobě pojí,

Když struna – srdce – v hraje v jemném znoji.