DUŠE.

Se zámku duše temné flóry vlají

a po síních se lidí kroky tlumí

jemnými koberci; sluhové nastírají

a chodí zamlkle: Nechápou, nerozumí.

Nezemřel nikdo, poddaní jsou tiše

a léno hradu vítězně se množí,

však paní chodí ve zlomené pýše

po chodbách nejtišších a flóru neodloží.

Až k její oknům vrby dosahují,

převislé svoje smutné větve kloní,

po parku plno náhrobních je thují

a v kapli zámecké zvon umíráček zvoní.

Růžová kdysi pážata jsou oblečena šeře

a prachem jejich mandoliny siví,

ze tmavooké hloubky na jezeře

jsou zastaveny vodotrysků divy.

Leniví psi a sokoli a koně,

ni štvanice víc nezavýskne divá,

neb paní v smutku sedí na balkoně

a celé dny se do daleka dívá.

A z dáli nikdo, nikdo nepřichází,

kdo nes’ by útěchu, a paní vzlyká,

znavena k smrti očihledě schází

a vyžádá si kněze – poustevníka...

Se zámku duše temné flóry vlají

a po síních se lidí kroky tlumí;

nejistou otázku služební na rtech mají:

jich paní smutky má, jimž oni nerozumí.