DUŠE.

Cisterny věků, jichž dna nedohlédnu,

jsem opustila, hmotou vězněná,

čekala dlouho, až svá křídla zvednu

nad města blankytná a zelená.

Džunglemi nocí bloudila jsem chabá,

tmou osleplá tápala na dně vod,

vězněna v mušli, lesklém štítu kraba,

já nepoznala hvězdný chorovod.

Jeskyní tajných, poklad rud kde dříme,

kam nedolehla lodní píšťala,

tma byla ve mně, v níž se nedovíme,

jak podoba je všechna nestálá.

Krátery sopek poznala jsem vroucí,

i nezbádané zemské útroby,

měst zasypaných krásu nehynoucí

a upálené, pyšné osoby.

Staletí mnohá dřímala jsem v ledu,

mou pýchou byly hnáty mamutí

a věděla jsem: říci nedovedu,

jak mrtvá jsem a téměř bez hnutí.

Prerií šírou hlas mé touhy šuměl,

poslušný vítr nes mě v pralesy,

ale mé touze nikdo nerozuměl,

jen nebetyčné sněžné útesy.

Na křídlech orlů spěchala jsem k jihu,

když příznivé vanuly passáty,

nad jezer tůní, ve vln mrštném zdvihu

zrak mířil v dálku směle upjatý.

V peřejích burných tančila jsem nahá,

veletok jarní když jsem rozvodnila,

a nová řece vykázána dráha,

kam hnala ji má nezkrocená síla.

Na břehu moře vyšlehla jsem chtivě,

stín vějířový dala oase,

když rodné moře teklo zádumčivě

a vybízelo k věčné odvaze.

Teď úpím v tobě. Města modrojasná

bych uviděla ráda poznovu,

kde svobodná je dálka spasná,

necítila bych zemských okovů.

Překrásná cesta do dálky mě vábí,

tvé lano žití přetnout nelze mi,

jsi obtížný a dosud málo slabý

a nerada jsem s tebou na zemi.

Odlož svou masku, osvoboď se prudce,

odvahu najdi svojich přemetů,

jsem ochotna podat ti obě ruce

a vydati se na pouť do světů.