Duše.

Jen malá kapka všehomíra, pouhé nic jsem a nejsem,

jen jiskra spadlá v chaos temna z hvězdných kštic, jsem a nejsem;

jen vlna mezi dvěma břehy věčnosti

se valíc ku světlu se šumně vzpínajíc, jsem a nejsem.

Od perly mám tu touhu žíti v samotě,

od ptáka v hrdle not mám zpěvných na tisíc, jsem a nejsem.

Od slunce žár mám s jasem, snivosť od luny,

od větrů křídlo, kterým letím hvězdám vstříc, jsem a nejsem.

Od blesku rychlosť mám a plachou těkavosť,

jíž míhnu se a zmizím šerem zřítelnic, jsem a nejsem.

Od motýlů mám pel na vzdušných křídlech svých,

od vážek třpyt, lesk od včel, vos a zlatých mšic, jsem a nejsem.

Od skal mám mlčení, od moře bouřný jek,

od lesů šum a táhlé dumy borovic, jsem a nejsem.

Já byla světlem v Diogena svítilně

a proroky jsem vedla středem lačných lvic, jsem a nejsem.

Mám v sobě sílu obra, Peri vděk a smích,

hněv padlých andělů a slzy popelnic, jsem a nejsem.

Tak odražena bloudím věků propastmi

teď smutná, veselá a klnouc, jásajíc, jsem a nejsem.

Svět často hvězdný lesk můj vrhnul v prach a kal,

leč blátem svitla vždycky vlídná Krista líc, jsem a nejsem.