DUŠE

Myslím, že jsem Ji už vídal...

Povídal mi o tom vánek v parku navečerní tiši,

jdoucí odkuds z dálných zemí, Snů či Elfů vzdušných říší,

šeptající tajuplně.

Něco také šumotala v huku moře chaotickém

vlastní hudbou vlna vlně.

Kdy se toho nejmíň nadáš,

náhle před tebou to stane:

Přepadne to vichrem smysly –

a čím větší ticho kolem,

a čím větší ticho v tobě –

tím víc zachvěje to myslí.

Zakryješ si pláštěm tváře

ohromený pravdou chvíle,

v které se ti celá Věčnost

zjeví náhle jako záře

v klidné bezejmenné síle –

Z nahnutého nebe slétla,

vánkem zašuměla v tiši,

přišla, proměnila všecko, z dálných tajuplných říší –

zableskla jen jak by v tuše –

a už prchla – chceš ji chytit –

pryč je, pryč... byla to Duše?