DUŠE.

Jsem ustrašen svojím životem dvojím...

Jen konám jak loutka, co druhý mi velí,

jenž se mnou je spojen pro život celý...

Ó, žije kdos jiný ve mně – a já se ho bojím.

Ty pochyby věčné, jimiž mě týrá,

ty představy temné, jimiž mě trápí!...

Jsem v klášteře mnich snad s šedivou kápí,

jejž pokouší Ďábel, když od něho odešla Víra?...

Zas chvíle jsou zmlklé, kdy stichneme oba –

dech zatajím v hrudi, srdce mi buší,

a čekám, až z klidu cosi jej vzruší

a na mne jak šelma jeho zas vyskočí zloba.

A jiné jsou chvíle, kdy jdeme jak bratří,

kdy bílý jest beránek z včerejší šelmy;

je tich – a já vidím, jak trpí velmi

a s podivným smutkem do dálky neznámé patří.

A nevím, co chce, a nevím, kam touží,

jen cítím, jak ode mne prchá v té chvíli,

jak tajemný motýl mizí mně bílý –

a náhle mi před ním bázeň zas prsa ouží!

Ó, cítím, že celým životem je mi –

a přec mi je temný jak duše mých druhů,

a nepoznán vzletí kdys do Věčných kruhu,

až vychladlé, mrtvé mé tělo zanechá zemi...