DUŠE.

Pryč, mátoživé představy!

V mou náruč, světe lidí!

S jásotem ret můj pozdraví,

co zrak můj nadšen vidí,

co paže může obejmout,

co žhaví v srdci krve proud,

mou duši jímá do svých pout

a touhu, čin můj řídí

i do vznětu i únavy –

pryč, mátoživé představy!

Buď zdráv, můj světe lidí!

Co bez předmětu záhada

citová, myšlénková?

Svůj obsah mně jen forma dá,

buď z těla si či slova!

Ať dum to, bájí skvostný chrám,

z rozbité lodi pouhý prám,

či člověk anděl, ďas je sám,

či pohled jen, jenž chová

zdroj citů, nití, pobádá –

svůj obsah mně jen forma dá,

buď z těla si či slova!

Vše, mlhy představ, slovo, vznět,

jich světla nebo noci,

má Duší slout a bájí svět

být pozemskému chodci?

V tom prázdnu člověk smyslů pět

a myšlének svých jarý let,

svůj život že má utápět?

Ji chápat chci-li moci,

ta duše musí v něčem tkvět,

ať útvar je to, slovo, vznět,

jich světla nebo noci!

Jen z hrobů nechť se opíjí

to Nic, svým bytím smělé!

Tvou duši samu – nechci jí,

však k smrti rád v Tvém těle!

Když z pravdy září, ze tváří,

a když se nám tak podaří

je, snoubence, vést k oltáři

a prosit Spasitele:

„Spoj nám je, v ráj se rozvijí!“ –

Tvou duši samu – nechci jí,

leč k smrti rád v Tvém těle!