DUŠE.

Má duše jako kočka, plno smutku

jež v očích má, jak stesk a tucha báje

když v zelených těch zracích zakleta je,

že čímsi jiným dávno byla vskutku.

S myšlénkou – myškou – počne sobě půtku,

ne aby chytla, spíše si jen hraje,

a na vrcholy, srázu na okraje

ji láká to, kde není cest ni schůdků.

Pak sedne sobě v slunci zimomřivá,

a bez pohnutí jako sfinga živá

jen pozorujíc, oči mhouří bledé.

A večer lehne, svit kde barví stěnu,

a chvílemi jen hledíc do plamenů,

dál sny své dlouhé, nekonečné přede...