Duše.

Můj sen je stkán z mlh jemné páry

nad duše tůní bezdnou, stmělou,

dne hasnoucího zbledlé žáry

kam slední paprsk chvějný stelou.

Tam luny fantom plane zlatý

a snivých hvězd se třpytí slze –

lesk hladě sítin kruhem spjatý

jen dřímá v lehounkých par mlze.

Tiš ona tmí se plna taje

v hloub svůdnou, neznámou a zrádnou,

v níž oblak bílý přelud hraje,

v níž noci věčné stíny vládnou.

Má duše záhadná a němá

je v sobě tajemstvím si pouhým,

závratnou tůní, dna jež nemá,

jíž povrch snem je objat dlouhým.

A v jitra plesech, vzruch a žáry

kdy horám zoře v skráně stelou,

mlh – snů mých – zlatí jemné páry,

však nevniknou v říš hlubin stmělou...