Duše.

Ó bože nesmírný, ty za pradávných časů

jsi stvořil duši mou, když stanul’s nad vodami,

z hvězd, které étherem se nesly kaskadami,

z tmy nocí hlubokých a z liliových jasů.

Jak orel královský, se ona chvěla v žasu,

kde v koutech vesmíru hvězd mžely smutné plamy,

v snech její hořících žen přelud bral se známý

i zřela nesměrnost a žhavých nebes krásu.

V hrob těla pochován a znaven parným žitím

Přec, básník nadšený, plám tvojí nesměrností,

ó bože veliký, a nesmrtelnost cítím.

Jak tehdy v pravěku, tak věčně do závrati

má duše hoří dál a nad prachem mých kostí

žár její horoucí v svět celý bude pláti.