Duše.

Panenská dívko, jež po lukách jdeš zelených

a radostna trháš květiny, bys věnce z nich si uvila!

Noc padá zvolna, ale jistě, na luka...

Duše má! Duše, jsi šťastna?

Teď stanula jsi a hledíš zadumaně do dálky...

Ó vzpomínej! Víš, jak zarděla’s se do krve,

ulicí města když jsi spěchala a sprostí vozkové,

opilí chodci nestoudné žerty když si z tebe tropili

a zraky chlípnými trhali s tebe bílý šat?

Ó vzpomínej! Víš, jak jsi chtěla do chrámu

a pokrytecký dav jak poděšením řval a volal: Nevěstko!?

A ty’s byla tak nevinná a jen jsi plakala...

Ó vzpomínej! Ne, dále jdi a trhej květy raději!

Nevzpomínej! Zapomeň na to, co bývalo,

a nechtěj ani teď slyšet hesla těch,

již příliš sprostí jsou, i těch, kteří jsou příliš zbožní!...