DUŠE

Jsou přísné duše jako mučedníci,

jichž tvář se chmuří s chrámu šedé fresky;

v hvězd věnci trůní, vážní, hloubající,

a v rukou drží desatera desky.

Jsou zbožné duše světci v pokušení,

jež chtíčů kruté důtky šlehy raní,

a pro něž v světě května kouzla není;

jim s kříže Kristus plane v pochyb tmáni.

Jsou zhořklé duše panství na severu,

kde v teskné sluji číhá lstivá Nuda,

a vlci hladem vyjí v mrazném šeru,

co zatím v ledu zmírá záře rudá.

Jsou snivé duše zámky nad jezerem,

kde z tůně hnízda ještěr tlamu zvedá,

když v loubí zlatých růží s podvečerem

se zjeví panna jako luna bledá.

Jsou zpurné duše jako draví ptáci,

již vlny vzduchu bouří perutěmi;

zrak jejich v mracích úsměv nížin ztrácí,

a jenom Smrt je srazí šípem k zemi.

Ó světci, pěvci, touhy mučedníci,

vy bludné duše zvláštních slastí, žalu,

ať jdete světem zmlklí, zpívající,

svou lačnou poutí k cíli ideálu,

váš krok se staví u bran věčných prahu,

v stop rudém sledu kvetou hvězdy vzňaté,

vy duše věštců, duše sebevrahů,

jež v divech Země znovu rozkvétáte!