DUŠE.

Jako řeka rozvodněná, rozpoutaná dravá řeka

rve a ničí, rve a láme zelenavé břehy svoje,

tak mně Život serval duši, letící mou duši žhavou,

jež se širým světem nese bez klidu a bez úkoje.

Bez klidu a bez úkoje širou světa plání letí

neklidná má duše žhavá, hořící má duše jasná,

přes vysoké strmé hory, přes daleká širá moře,

bouří letí moje duše ve svět Snův a v říši Krásna.

Nad sobeckou zemí černou, nad hrabivou zemí chladnou,

kde pro tvrdou skyvu chleba horké proudy krve tekou,

letí moje duše k Slunci, k Bohu-Slunci, k Bohu-Hvězdám,

a pode mnou nízký Život hučí, bouří kalnou řekou.

Ve svém letu duše moje o bratrství sní a dumá,

o bratrství všechněch lidí, o křesťanské lásce čisté,

a za těchto dum a snění pod sebou vždy uzřím horu:

na ní kříž, a na kříži tom zmrskané Tvé tělo, Kriste!...

Bratr bratra zřím jak rdousí, bratr bratru ve tvář plije,

a pro mrzký halíř vidím jak se meče v slunci třpytí...

A pod sebou vidím luka, vidím háje, vidím pole,

a na lukách, v hájích, polích, láskou patřím chvět se kvítí.

A tak spěji do daleka, do neznáma, v nekonečno,

nad zemí se vznáším tou, kde lidské slze proudem tekou,

letím k Slunci – k Bohu-Slunci; letím k Hvězdám – k Bohu-Hvězdám;

a pode mnou nízký Život hučí, bouří kalnou řekou...