Duši.

Tak stárneš, hyneš, duše má,

a srdce bolem pláče,

jak nad mrtvolou matky své

lká holé, siré ptáče.

A jako mocný vodopád

v hloub všednosti se řítíš,

a nic již nezastaví tě,

Ó duše, která svítíš!

Jsi maják, který shasíná

s naděje slední září,

na nějž již tma svá ramena

rozpíná s děsnou tváří –

Jsi bouře, která doznívá

a ve skalách se ztrácí –

jsi titan, který v okovech

mře s bolnou resignací...