Duši, jež odlétla v lesy.

Dnes v lesích dlíš

své srdce léčit choré.

Mé srdce klidné jest.

Však duše má, ta těžce stůně

po květech duše Tvé,

po záři duše Tvé,

dnes těžce, těžce stůně.

Ach, duše Tvá již nebolí,

co bolelo, již zahojil

květ každý na poli,

a zeleň líbá ji a do snů jí

i ptáci šveholí.

Vím, Přírody dnes velký ples:

k ní vešla jsi a jak Tě shléd’,

zašuměl blahem chmurný les.

Však v mojí jizbě chudinké

tu k smrti je a k šílení

a kdosi těžce stůně...

A přece z koutů všech zde dýše opojná,

ach dýše mi a sílí mne

Tvé duše vůně...

Přijď, duše má, přijď z lesů zas,

přijď krásná, čistá, svěží,

čím pták Ti ve snu pěl,

čím květ se k Tobě chvěl,

čím les Ti zašuměl,

má duše též Ti nese!

Přijď ke mně již, přijď ke mně již,

ať duše má Tě hýčká zas,

ať duše má tě líbá zas,

jen s jásotem a v plese!

Mé srdce klidné jest,

však duši mé, jež stůně,

přines jí z lesů ptačí zpěv,

přines jí z pole bílý květ,

a co nad ně jest: Té duše své

přines jí trochu vůně...