Dušičky.

Matka příroda se v rakev kloní,

Smutná lípa lupení své roní,

A je za daň stele vůkol po ní.

O přírody pomíjivé kráse

Tajný vzdychot vůkol rozlíhá se,

Jak když želí mátě v smutné řáse.

A ten vzdychot tamto k dušem vniká,

Kdež jich obor hořem hlasně vzlyká,

An je hlodá strázeň převeliká.

A co duše ony čijí na to,

Zda jich srdce též je hořem vzňato?

Ty se těší, těší přebohato.

Sestry milé, radujme se v Pánu,

Vzejde světlo pro tu naši schránu,

Pán otevře nám svých nebes bránu.

Slyšte, jak se člověk za nás modlí,

Všickni se v tom v lásce pro nás shodli.

O ty hlase blahý, prodli, prodli!

A tu ticho vládne po vůkolí,

Pozorují všecky na hlaholy,

Jenž z pozemských vnikají sem polí.

Jsou to žalmy, jež lid zbožný pěje,

An dle posvátného obyčeje

Dušiček památku mile děje.

Duše slyší, a teď pléší z hlasna,

Že již přijde pro ně doba spasná,

An již vzchází nyní záře jasná.

V očistcovém aj již kraji svítá,

Pán jim milost z prosby lidí skýtá –

S olivou k nim anděl s nebe slítá.

Poďte duše, již jest dost těch strastí,

Poďte duše do nebeské vlasti,

Modlitba vám zděla věčné slasti.

Dí ta slova anděl po nebesku

V nadhvězdovém celý tona blesku,

A je vábí na blaženou stezku.

Nebes brána se jim odevírá,

Obor duší v ni se poubírá,

An zní píseň nebešťanů čírá.