Dušičky.

„Vstávej, dítě, den nastává,

do chrámu zve zvonů hlas.“ –

‚Kde jsou, otče, mé svíčičky?‘

„Tu jsou, vstávej, již je čas.“

Choré dítě s lože vstalo,

s těží jen se obléklo

a pak s otcem šlo do chrámu

a k oltáři přikleklo.

Mladý otec v slzách tone –

dítě kol se rozhlédá

a tulíc se k roditeli,

hlas bojácně pozvédá:

‚Otče, otče, jak tu jasno,

venku tma jak v soudný den!‘ –

„Venku toť života obraz,

jasno, krásno v nebi jen.“

‚Otče, slyš, jak s kůru pějí

žáci píseň truchlivou.‘ –

„Tak as dušiček z očistce

prosby k pánubohu lnou.“

‚Otče, což matičky naší

v očistci je dušička?‘ –

Otec v slzách: „Ach, ta hledí

na nás jistě s nebíčka.“

Dítě dál se netázalo,

svíčičku rozsvítilo

a, když knůtek dohoříval,

duši matky spatřilo.

‚Matko, matko, vem mě k sobě,‘

zaplakala sirota,

‚co tě v zemi zakopali

všudy žal a tesknota!‘

„‚Ach! i mně je,‘“ matka vece,

‚„smutno v nebi bez tebe,

popros boha, dítě drahé,

aby vzal tě do nebe!‘“

,Pane bože, vem mě k matce,

z siroby mne vyprosti,

bez matičky den celičký

uplývá mi v žalosti;

Otec jinou hledá matku,

nový žal mně nastane,

pane bože, vem mou duši,

k matičce mé kochané!(

Dobrý pánbůh smiloval se,

poslal smrti anděla,

a sirotka truchlá duše

matce v náruč letěla.

V sladkém lásky obejmutí

do nebe šly pospolu, –

otec s stupňů dítě zvédal – –

a již líbal mrtvolu.