Dutý štěp.

Běží Vesna bujnou travou,

les jí v ústret kývá hlavou,

a štěp dutý v pole kraji

ramena svá rozpíná jí:

„Vesno milá, milá Vesno,

v skráni mé i hrudi těsno,

zbytek krve mi tvá zlatá

zář změnila na poupata.

Tisíce jich všude vsuto,

samý květ jsem, nesnesu to,

nesvoláš-li ptačí schůze

k slunným písním na haluze!“

Zavolala Vesna ptáky,

zazpívali, kde byl jaký,

a štěp dutý jejich zvěstí

v zaniklé se vesnil štěstí.