DŮVĚRA.

Zas na moři se koráb plaví,

jak racek v tlumě druhů svých,

a vánek s vlajkami se baví

na štíhlých stěžnů vrcholcích;

však dojede-li šťastně cíle?

Slyš, pestré pleny s lanoví

a vlny moře potměšilé

vždy šumí jen. „Kdo ví, kdo ví!“ –

„Zda věříš, milá, v život blahý,

tak klidný, jako býval kdys?“

„Ba věřím, kříž mám v srdci drahý,

tím drahým křížem, milý, tys!“

„Rci, čekáš-li zas bouři klatou?

To dálné, šíré moře viz!“

„Ba ne, mám v duši kotvu zlatou,

tou zlatou mojí kotvou tys!“

„Zda mým je tedy v míru, v boji

tvé mysli každý zvuk a rys?“

„Ba věř, mám v ňádrech srdce dvojí,

vždyť srdcem mého srdce tys!“

A vesele loď dál se nese

přes siné vody ruch a vír,

skvost perel na ňádrech se třese,

a stožár, jako bohatýr,

výš do modrých se oblak zvedá

hrd na řády: tret vlajkový,

ten jistě najde, čeho hledá...

a vlny zas: „Kdo ví, kdo ví!“