Dv. P. Janovi Seberinimu.

Svaté, bratře milý, šťastně začals dílo,

Míně vychovávat drahé vlasti syny,

Pole toto husté trní krylo,

Vychovavatelů kdo zčte těžké viny?

Vedly Panonyi staré bludy

Na provaze vkořeněné zvyklosti,

Hrubly dítky s věkem v sprostnosti,

Zrostly, žraly strdí vlasti trudy.

Nečekej však mnoho od nedbalé roty,

Ješto lovem zvěří maří časy,

Potem nuze tyje, vrší zloty,

Moudrosti když znějí hlasy,

Zacpává sy náhluché již uši,

Sáhá radši k vražedelné kuši,

K volavců y mdlému štěkaní

Pilně nastavuje ucho,

Proti zvěřům kruté vztekání

Milé působí jim kochání,

Hlasy boží pouští v hlucho.

Syny jejich od mladosti

Rostou tropit ukrutnosti,

Nevědomí cýle živobytí,

Krví se nevinnosti sytí,

Ještěrčí se nenapraví pokolení.

Mějž na tom dost, jestli vyvolení

Tebou moudře vyměřenou cestu

Vyslídají s bedlivostí,

Na ní půjdou s horlivostí,

K moudrosti a ctnosti městu.

Těmto hlas, co Germanye synům

Staroušek ctný Kampe hlásyl,

Němec syny, dcery spasyl,

Svedl je moudře k božským činům.

Zapal v milé vlasti jasné světlo,

Které Pestalocy s vyšších krajů nebe

Znesl, zblažil vlast, a sslavil sebe,

Aby štěstí Panonye zkvetlo.

Nauč spícý duše mocy,

Outlý rozum přiměřenou věku

Známostí jen stupněm brousyt,

Nauč skrýše náklonnosti zkusyt,

Uč zlým podat potřebného léku,

K božské ctnosti mladost nachylovat,

Jako prut se mladý, kam chcem, chýlí,

Dlouhost času křivolakost sylí.

Už ctných srdcý v dobrém posylovat.

Vzbuzuj chuti v srdcy vlasti synů

K hrdinským a užitečným dílům,

Uč je kráčet k znamenitým cýlům,

Aby žádný z velkých činů

Nestál vykonaný v polovicy,

Svěť svým spisem, jako jasnou svícý,

Těm, jenž samý rozum vzdělávají,

Srdce mnohem dražší rolí,

Jako uhoru tam ležícýho v poli,

Trním zarost nechávají.

Proklň známost, kteráž dobré mravy

Z srdce mladé nevinnosti

Zahání, jenž svaté náklonnosti

Dusý, zlotě poskytuje stravy.

Trescy ty, jenž nebesům se smějí,

Z Boha strojí žerty pyšné,

Vášně posylují hříšné,

Bezbožnost jen v světě sejí,

V čisté srdce jedy lejí.

Nedbej, jestli zlostných hluza

Pohaní tě, aneb zlaje,

Jako jíní jejich hrozba taje.

Zžíře srdce jedovatá hrůza,

Jejich křiky, pomsty, hany

Nepřekročí hrobu brány;

Smrt jim zamkne zlostné huby,

Ukáže jim s porouháním zuby.

Po skonání smutné době

Tmy je skryjí v věčném hrobě,

Ty se vzneseš k nebi vysokému,

Milé vlasti vděčné hlasy

Tebe schválí v nejpozdnější časy.

Ctnostní žehnat budou tvému

Po pohřebu smutném prachu.

Ale, prosým, milý brachu,

V mrtvém, římském jazyku proč

(Jestli tu se tázati oč)

Mluvíš k synům Slavininým?

Jazykem zdaž Kampe jiným

Tevtonům, než v německém, psal?

Vychování svatá naučení,

K Germanye zvelebení,

Salcman zdaž svým v latině dal?

Vlastenskéli máme počínání,

S syny starých Latiníků

Jsmeli plod těch – statečných syc – bojovníků?

Takli s Slavií nás víže obcování?

Jejíž staré, slavné plémě

Kraluje na kouli země,

Ona počala y porodila,

Mlékem svým nás od mladosti

Outlých štědře vykrmila,

Slovenka nás s upřímností

Lalotati naučila.

Ona dřímajícý mocy

Složené v nás probudila,

Ní moc mladičkého těla,

Sýla v duši zavinutá

S prodlouženým věkem spěla.

Její pilnou péčí nemoc krutá

Šťastně potlačená cele.

Slavia nás krmí zdravým chlebem,

V jejím lůnu žijem převesele,

Tučním pod slovenským nebem.

K téli – ať vše povím směle –

Dobré mati mluvit latině mám,

Co syn její znezdařilý,

Prsům jejím znevěřilý?

Slovenské zdaž řeči neznám?

Mámli k synům Slavininým,

K milé mluvě pokrevnosti

Římským jazykem, neb jiným

Cyzým, jevit nevděčnosti?

Zdali za jazyk se mátě milé,

Jemuž nebe přeširoké cýle

U Chyny tam, Katara zde vyměřilo,

Zněmčilí co Češí stydím?

Bratře, ty y já věc jasně vidím,

Potupovat milou máti,

Lehčit otcovské své řeči,

O chudobě ducha svědčí.

Proč se za ten jazyk stydět,

Který, co svět bude státi,

Bez zákona zbraně nezahyne,

Jehož sláva nikdý nepomine?

Nechcemeli pravdy vidět?

Slušnélitě mrtvých Latiníků

Vzdělávati bohatých dost rolí,

Nevážiti Slavininých polí,

O veliké škodě pokrevníků?

V pole cyzozemců mámli běžet,

Uhorem svých rolí nechat ležet?

Cyzých pilně povážeti,

Skály klidit, hrudy škodné

Motykami rozrážeti,

Bodláčí a chabrdí plodné

Vytínat a vynášeti?

Zdaž kdo o své nepečuje,

Vedlé svaté vypovědi,

Jakž to školní hoši vědí,

Víry v Boha nezlehčuje?

Slušnélitě v bezdné moře

Vody z studnic vlasti líti,

Tam, kde pilný Slovák oře,

Cyzým zdravé sýmě sýti?

Slavia kde pilná pleje,

Slovenské se zboží chvěje,

Slušnéli tam Latiníkům žíti?

Máli slovenský duch hladem mříti?

Nemáli nám nikdý učenosti záře

Na obloze Slavinině vzjíti?

Nemáli se Minervině u oltáře

Jméno Slavinino stkvíti?

Majíli snad sýly jejich synů

Cyzyncům jen k službě státi,

Ovoce pak jejich statných činů

Římanům neb Němcům zráti?

Čeledi když cyzý hladu cýtím,

Pokrmem ji štědře sýtím,

Nemám vlastním dítkám chleba přáti?

Mám jich nechat zcepeněti?

Máli času zymní ledovice,

Hrozné sněžní metelice,

Cyzýho když plodu rozehřívám,

Pod kožich ho pilně skrývám,

Vlastní plod můj mrazem zdřevěněti?

Nebe! rač nás uchovati

Toho bezectného bludu,

Jináč – nechcemli se retovati –

Podrobmež se – nešťastnícy! – soudu

Přísné nebes spravedlnosti,

Shořme s dílem nemoudrosti.

Nuže! mluvmež, pišme s pilnou péčí

K svému slovenskému rodu

V milé Slavinině řeči,

Již nám láska sladkých matek

K zachování odevzdala,

Nám ji brousyt přikázala.

Nezlehčujmež mateřského plodu,

Zdržujme nám odkázaný statek.

Libeznátě, zvučná, přemilená,

Hojně krásou ozdobená,

Vzdělejmež ji s bedlivostí,

Oheň lásky, horlivosti

Rozžíhejme v srdcy Slavinině,

Uvozujme její schopné syny

Do svatině Minervině,

Všudy znějte jejich statné činy,

Moudrosti jim světiž jasné světlo,

Aby štěstí Panonye zkvetlo.