DVA BOHÁČI.

Na kámen u cesty sed’ žebrák starý

i otíral dlaní spocené čelo;

zřel vlniti se žírných lánů dary

a vše jak se v záři sluneční chvělo.

Ach, pro něho tu ani stébla není,

je chudý jak tráva neplodných stvolů,

on milosti chléb trpký jídá denní,

jen drobty, jež spadnou s boháčů stolu.

V tom hrčel vůz kol schátralého kmeta,

v něm otylý prelát v purpurném rouše.

Na muších křídlech závist k starci slétá,

to ďábel je skrytý v bodavé mouše.

Již na spocené čelo jeho sedá

a žíhadlem jed svůj do krve vpouští –

a žebrák z hádanky už východ hledá,

proč jeden má ráj, co druhý jde pouští!

Však v tom, jak v bolesti své přivřel oči,

zřel Pána kol nést se v bělostné říze;

ni květ se nepohne, kam nohou kročí –

ó, tak jej vždy vídá ve svaté knize!

A hned mu z Písma zatanula místa,

jež čítá, když život dává mu hloží:

že nejmenší zde bratřími jsou Krista,

však boháčům těžko vjít v Království boží...

l zdvihnul hlavu. Zří, vůz nezastavil –

již zmizel, jen z dálky rachotem zní to...

A ruky rozmachem se mouchy zbavil –

i bylo mu v srdci boháče líto...