Dva bratři. (1.)

Nevykvetla růže na panské zahradě,

vykvetla to dívka na knížecím hradě.

Odchovali jsou ji cukrovím a medem,

umývali celou ve víně a mlíce,

ukolébávali na zlaté kolíbce –

Líbával ji otec s přeradostným hledem.

A když povyrostla v hedbáví a zlatě,

anjelem tu byla od hlavy až k patě:

štíhlé její tílko z červánků utkané

bílou nožičkou se jedva týká země,

líčka její bílá v kaštanovém lemě

jak dva lupeny jsou ode růže plané.

Mezi komorníky a komornicemi

běloskvoucí atlas na dívce se řasní –

skvělobílou perlu andělové jasní

vsadili to z lásky v šedý prsten zemi!

A kníže pln lásky k svému jedináčku

střádá pro ni věno v prošívaném sáčku.

Rostou-tě s tou dívkou v knížecí komoře

jinoši dva švarní spanilého těla;

ku hvězdám pnou směle mládenecká čela

co dva mladé duby na zelené hoře.

Vzalť je kníže za své od zbrojnoše svého,

co zaň ostří přijal meče krvavého,

stejně je král chová, stejně je i šatí,

jsou-li vedle sebe, tíž je rozeznati.