Dva bratři. (2.)

Ó, jak často stejná skořepina

uzavírá jádra zcela jiná!

Mladší bratr – ve královském šatě

na bujnou se vyšvihuje brunu,

k háje cválá zeleného lůnu

za sebou své služebnictvo tratě.

Nahoru a dolů, širou plání,

upocená bruna s ním uhání, –

před ním srna černooká letí,

anděl-tě jí smrti u zápětí.

U večer pak v pochlebníků kole

poháru se za pohárem chytá,

až ta družina již celá spitá,

pod stolem se povaluje dole.

Jiný starší bratr – jemu záhy

jasnější se otevřely dráhy:

Ó, jak blaze šafáři je dlíti

ve hlubokém stínu jabloně,

avšak běda! se srpem kdo jíti

po obtížném musí úkoně.

Pot se žnečce perlami tu řítí

ode žhoucích lící ku pasu

a ten vínek charpového kvítí

uvádá jí suchém ve vlasu.

Osvěživý vánek putuje tu

ode dlaně na dlaň pospěšně,

sotva vláha vzdaluje se retu,

opět žízeň na útroby dně.

Jaký div, že při mrtvém tom žáře

děvčeti srp lesklý padá v klín,

i že hledá pro horoucí tváře

stohu kvítím věnčeného stín?

Pojednou za dívek srpy zvoní

mezi klasy jako na poplach.

I sám šafář vstává pod jabloní:

na obzoru zavířil se prach.

Do písku, tam na silnici šedé

vnořují se lesklá kolesa,

okolo hle! děvčátko se bledé

na kočáře veze do lesa.

Toužebně tu pohlížejí za ní

žhoucí dívky pod záštitou dlaní,

ó, jak pozírají závistivě

na panského vozu koleje,

jež se boří na práhnoucí nivě

do mateřídouch a šalvěje

dále tam, kde šelestějí buky –

Ó, jak by tam pustily srp z ruky

a v tom chladuplném polotmavu

osvěžily rozžatou svou hlavu!

Nevědí, co bledou dívku táhne

na páchnoucí, na zelený mech,

po jakém to osvěžení práhne

tichý její, touhyplný vzdech!

Hoj, tam, zelené kde světlo slabé

padá listím na průsvitnou tůň,

podkovou tam lesknoucí se hrabe

popěněný, žhavooký kůň.

O sedlo se hnědé podepírá,

o vyšité jeho mladý pán,

v zelené on stíny lesa zírá,

do myšlenek teskných zahrabán.

Pojednou však z myšlenek se budí,

do šeré se houště dává v let,

an mu líce vyjasněné rudí

milosti a blaženosti květ.

Po květnaté stezce na pasece

pozemský se vznáší andílek,

na bílé ho čelíčko a plece

zlatoskvoucí líbá paprsek.

Běží jinoch – ne, on letí víc –

tomu zjevu spanilosti vstříc

a již jeho dlaň se v její chvěje

a již párek opojený spěje

tam, kde komoň netrpěliv hrabe,

na vodu kde padá světlo slabé.

Usedli si u zelené tůně

na kvítečka lesní, přepestrá,

on tu šťasten na jejím si lůně

s ručkou malou, liliovou hrá.

On se tulí k štíhlému jí boku,

v nyjícím se topí jejím oku,

rameno jí vije kolem pasu,

hladí vlny havraního vlasu

a jí ku prsoum své čelo kloní...

Tajemnou svou píseň šumí les,

podkovou kůň lesknoucí se zvoní...

Ó, sny sladké, první lásky ples!

Tu on vstává od jejího boku

a rce takto, kalnou slzu v oku:

„Ó, již vadnou kvítka mého máje,

nepůjdeš víc do tohoto háje

„Nikoliv, to není místo tvoje,

polnice kde ku vraždění zní,

a ten krok do krvavého boje

snad by byl tvůj kročej poslední!“

Aj, tu ona poklidně se blíží,

kde list padá na tůň zelenou,

a již ke hlubině jasné níží

spanilou líc, slzou skalenou.

Ale jedním bleskorychlým skokem

on ji schvátil nad záhubným mokem.

Na žnečky již opálených lících

večera stín ochlazuje znoj,

nad hlavou jí mušek laškujících

ve vzduchu se šerém kmitá roj.

Ticho kolem. Ve zlatém se voze

ubírá mír noční po obloze,

jenom v dáli na kostelní báni

zvon doznívá jako v umírání.

Aj, tu od háje sem sluha pílí,

staví ženců sbor a šafáře

a jim srdce svého úzkost sdílí:

„Před hájem jsem zůstal v kočáře,

až se zatmělo již světlo denní –

a má paní nevrací se zpět.

Hledal jsem ji – není k nalezení –

Nedlete mi ku pomoci spět!“

Aj, vše do háje se spěšně béře,

noční temno proměnili v den,

ani sledu po knížecí dceře –

jeť co kámen v moře pohroužen.

Sotva se však otec z leku béře,

zatlučeno mocně na vrata –

a již zírá ve tvář svojí dceře,

květinka to v puku požata!

Vypila číš hoře v jednom doušku,

z tajemné kdy lásky strhli roušku

a když otec vyléval svou zlobu

opěněným, třesoucím se rtem:

„Že jsem nekles’ do tmavého hrobu!

Kdys mi byla zemským andělem –

Kochánka však neuhlídáš více:

ve vězení svadnou jeho líce...“

Pod hvězdami na silnici šedé

ve voze dvé šedých postav jede.

První s lící slzavou tu leží

ověšený lesklým železem –

druhý zbraní vztyčenou jej střeží –

Luzný, ale krátký lásky sen!