DVA ČERNÍ MOTÝLI.

Údolem táhly stíny,

jak černých ptáků sbor

a z vísky u potoka

zazníval tónů chor; –

jak nad rovem by matky

si dítě zaštkalo,

tak z tonů těch mou duši

cos’ smutně volalo.

Kdo as to na mne volá? –

Má matka dávno spí

a v jednom lůžku s otcem

pod prstí země sní,

mé sestry, bratři, druzi –:

vše světem rozváto – –

ó kdo tím hlasem smutku,

kdo na mne volá to?

Tu krok můj zvyklý chvatu

jsem zvolnil na chvíli

a zřel, jak kol se kmitli

dva černí motýli;

ti kolem hlavy mojí

letěli se mnou dál,

z nich jeden – moje bludy,

z nich druhý – jejich žal – – –

To ve mně mojí duše

luh zdeptaný se tměl,

to jezerem mých citů

po vlnách stesk se chvěl,

to po nivách mé duše

se stíny trousily,

a šerou dálkou spěli

dva černí motýli...