DVA CHERUBOVÉ

Vždy přijde jednou čas, kdy andělé jsme boje

a vždycky je to jako po prvé.

Nikomu nepatříš a nic už není tvoje,

jen meč ten plamenný, jejž svíráš v ruce své.

Květ mladosti tvé křtěn byl jarní bouří

a ještě její mrak nevydal blesky své.

Před ohně plápolem šelmy své oči mhouří,

ty popatř tváří v tvář čepeli ohnivé.

Ty, temný cherube, temného tvého boha

za mými horami hněv slyším věčně hřmít.

Vím, nikdy nestoupne na šíji tvou má noha,

a vím, každého dne má v prachu může být.

S mateřským mlékem ozvěnu tvých běsů

vypila krev má jako dětskou báj;

křik mužů ozve-li se z dubových tvých lesů,

bojovnou písní valkýr zní můj háj.

Mé dobré lepším činí krůpěj zlého,

aby moh’ jeden žít, zabíjet musí dva.

S obrazem matky mé, která je rodu tvého,

v mé krvi zakleta je temná krása tvá.

Vždy jednou přijde čas, kdy meč tvůj s mým se skříží,

ty věčný lupič a já věčná stráž.

A nechvěje-li se, když na srdce ti míří,

to železo tvé krve že ztužilo mou páž.

Jde něha v boj po boku sestry síly,

pletence žen luk vzdoru v oblouk pnou.

Blednu-li, šíp když do prsou ti střílí,

to tetiva že bzučí ukolébavku mou.