Dva dlužníci.

Šimon farisej když u sebe kdys hostil Pána,

Přišla žena, jíž od Pána milosť dána,

Že procitla z hříchů svých a světa zlostí.

A ta žena, ani na to hledí hosti,

Padši na zem, jak jí láska v duši káže,

Mistru nohy slzou kropí, mastí maže,

A pak vlasy hlavy svojí vytírá je.

Pán to vida, cítě – žehná ženě tiše.

Ale příčí se to farisejské pýše,

A ta pýcha ženě té i Mistru laje.

Leč Pán řečí takých v duši naslouchaje

K Šimonovi hostiteli takto děl:

„Dlužníky dva měl

Jistý věřitel;

Pět set peněz u prvního vážil dluh,

Padesáte dlužen pak byl druh:

Pán však odpustil vše oběma.

Nuže, pověz, který asi z těchto dvou

Za tu lásku, za štědrotu velikou

K dobrodinci lásky více má? –

Který z nich

Za dnů svých

Víc jej bude ctít a milovat?“

Na to Šimon fariseus řek’:

„Mám já za to, ten že snad,

Jemuž více odpuštěno,

Pána více bude ctít a milovat.“

A Pán Šimonovi vece: „Měhoděk,

Právěť tebou usouzeno! –

A tak každý již

Pozoruj a slyš!

Kdo to ví a cítí, že mu Bůh

Mnohou vinu odpustil a těžký dluh,

Blahem oplývaje z daru toho,

Jako tato žena,

S Hospodinem usmířená,

Boha svého miluje též mnoho.“