DVA DROBKY HLÍNY.

Proud pařížských kde ulic živě šumí,

jde prodavačka s kvítím na ošatce.

Běl kudrn zlatý poprašek jí tlumí,

úst vrásky úsměv urovnává sladce.

Žluť líčka zcvrklého se pod líčidlem

zdá růžová, ba zrak chce ještě bájit

cos o plameni dávno povystydlém;

chceť pýcha minulosti lesk svůj hájit

i pod hadříky šatu pósou dámy.

Hle, nožky útloučké jak okázale

zpod suknice ty krůčky šinou malé,

byť v trepkách pletených jen z levné slámy!

Tu proti ní jde invalida starý;

má nohy dřevěné, let devadesát

a pohled výbojný, jak v mládí jarý.

Ne, sebevědomí mu nedá klesat

či malátnět, ni starobou, ni bídou!

Jde, zašlý bohatýr to v každém hnutí;

nechť jako zřícenina na spadnutí,

hrd rozhlíží se rozhemženou třídou.

– A stojí v ráz. Kdos padl vedle něho.

Toť stařena, jež se svým kvítím klouzla.

Ta tam jsou narcisů i růží kouzla;

vše v blátě u dřevěných nohou jeho!

Však hrdina, hned hnutím kavalíra

se schýliv, sotva sám též neupadne,

zved’ stařenu a zbytky květů sbírá,

jichž množství krokem chodců mře a vadne.

A stařena když děkuje mu za to,

on dí, a jeho řeč je zvláštně měkká:

„Madam’! Co živa, pamatujte na to,

že zved’ vás vojín největšího reka!

Na jeho vítězných jsem sloužil polích

a jásal při návratu jeho z Elby;

let sedmdesát nosím o těch holích

čest památky své z Waterlooské střelby,

i nestydím se, že vám v slzách pravím:

Nechť žebrák jsem, krev hrdá ve mně buší,

že takým olbřimem byl ten, jejž slavím

a jehož vavřín věčný nosím v duši.“

Tu vybrala proň kvítka rudokvětá.

„Ó hrdino, vy pamatujte vždycky,

že v loktech svých jste zdvihl ctně a lidsky

mne, skoro dceru vládce půle světa!

Váš rek, váš olbřim, císař Napoleon,

byl tchánem té, jež kvítky vám zde dává;

syn jeho lásky, choť můj, hrabě Leon

je mrtev, sirá jsem... tak již se stává...“

Vzplál oběma jim obdiv s pýchou v ňadrech;

on kvítky přijal, ručku dvorně líbá

a poklonou se vážnou ve svých hadrech

jí za vzájemný úklon v úctě shýbá.

A slávou zpiti, chudými ač dílci

je skoupě obdařil roh Amalthein,

se v davu všedním rozešli dva snílci –

dva drobky hlíny na podešvech dějin.