Dva fragmenty z ironické povídky „A la chinoise“.

Má drahá, odpusť, v dnech, kdy žijem spolu

– dvě květiny, jež tichou vůni dýší –

že ironicky tuto kapitolu

jak intermezzo v naši lásku píši.

Já žil ji dříve, než jsem poznal tebe,

nic tehdy v světě nebylo mi svato,

já znal jen bouře, ale neznal nebe –

já přísahám ti, láska nebyla to!

Z tmy přízraků teď v náruč kráčím nivám,

kde záře slunce zpívá sladce snivá –

leč rád se dosud na pagodu dívám,

jež monotonně kývá, kývá, kývá.

Mé nitro bylo pýchou rozerváno,

a potleskem má duše opila se;

já řekl: „Láska!“ – ona kývla: „Ano!“,

já řekl: „Hloupost!“ – ona kývla zase!

K mým banálnostem jako ke všem vzletům

ta pagoda se stejně kývat zdála,

rty orientu byly rovny květům,

a její ručka, ó jak byla malá!

A její oči! Nehněvej se na mne;

že ve vzpomínkách náhle letím jinam –

ty oči byly záhadné a klamné,

a na Číňanky se vždy rozpomínám!

V nich spala záře ospalá a šerá,

a modrý přísvit po řasách z nich splýval –

mně bylo vždy, jak čet’ bych Gautiera,

když v mandlové ty oči jsem se díval.

Já hledal lásku – a já neznal tebe!

Má drahá, viď, to zdání bylo klamné...

V těch jejích očích spalo jižní nebe,

svou lhostejností vždycky dráždila mne.

Zrak mandlový, pleť zvláštní, ramen ovál,

řeč trhaná a koketní ten kašel:

já sujetů k svým básním potřeboval –

a myslil jsem si, že jsem v tom je našel!

A její jméno? Máš prý podezření,

že Růžena se jmenovala ona,

že oné lásky ještě konec není;

a srdce mé že tajnou touhou stoná.

Nuž – Růžena! Tys tolik roztomilá,

že všechna faleš z duše mé se ztratí,

jak dotkne se mne tvoje ručka bílá –

já nedovedu věru zapírati!

Leč přísahám ti při všem, co mi svato,

to při tvých očích, které něhou svítí:

to byla choutka, láska nebyla to –

vždyť mluvil jsem s ní sotva třikrát v žití.

Má báseň nyní všechny Musy volá

a nevím věru, zda se rozpomenu:

teď obligátní přijde kapitola,

kdy prvně zřel jsem onu zvláštní ženu.

Nuž, byl jsem pozván kamsi na soirée,

kam v dívčí krásu, v plémě pánů lysé,

a mezi výkvět jeunesse-dorée jaré

má duše občas nudit přichází se.

V té společnosti, která tehdy velká

a k smrti fádní, k zlosti moudrá byla,

mne milostivá naše hostitelka

té exotické krásce představila.

A ve chvíli, kdy někdo Beethovena

hrál krásně tak, že div mne neotrávil,

vzal na sebe jsem úkol gentlemana

a slečnu Růžu duchaplně bavil.

Ó s takou dámou mluvit nebezpečno,

a pravidelně bývám notně zklamán...

„Pán píše básně?“ „Četla jste je, slečno?“

„Ne – ale tuze chválila je maman.“

Co povídat jen...? „Čtete ráda básně?“

Své oči zvedla, kývla apaticky –

a potom řekla: „Ó ten hraje krásně –

já Beethovena ráda slýchám vždycky!“

V tom v saloně se vyskyt’ někdo jiný,

měl tuze dlouhé, rozcuchané vlasy,

zrak planoucí, jak měl by souchotiny –

já myslil si: „To virtuos jest asi.“

A byl to vskutku. Zvedl housle svoje

a šílené a s nervosní svou touhou,

pln divných gest a pln jsa nepokoje,

hrál mhouře oči fantasii dlouhou.

Cos moderního v oné hudbě snilo:

pláč táhlých tónů, nervosních a žalných,

mé celé nitro rozrušeno bylo

jak bludnou touhou po krajinách dálných.

Byl jásot v tom a šílenost v tom taky –

má dáma však se apaticky smála

a mhouřila dál mandlové své zraky,

hra vějíře se nekonečnou zdála.

Tříšť žhavých tónů jako víno tekla

a usínala v zádumčivém tichu,

když sousedka má za vějířem řekla:

„Ti houslisté jsou přece všichni k smíchu!

Hle, jak se zpil svou melodií žhavou,

jak rozcuchanou hlavou kývá k tomu!“

A potom hnula krásnou svojí hlavou

a řekla: „Maman, půjdeme už domů?“

Tu maman sňala lorgnon se svých očí

a vstává s klidem v každém tváře ryse;

hned kolem ní se mládež s chicem točí

a líbá ruce, vážně uklání se.

Má hostitelka maman vřele líbá

a táže se, zda příště přijdou zase...

„Že nepřijdete? Jaká je to chyba –

já ode dneška bych už těšila se!“

A zatím Růža poroučí se taky,

smích nucený hrá v pudrovaném líčku,

jak plaché ptáče mhouří svoje zraky

a natahuje žlutou rukavičku.

Hned salon pln je šumotu a hluku,

hra houslí ztichla, vášnivě dál nezní,

a slečna Růža podává všem ruku,

je půvabná a božsky graciesní.

Ted’ došla ke mně, ručku podává mi,

mne popletlo to, zved’ jsem oči v žase,

zář prstů jejích oko moje mámí –

neb rukavičky byly prosty zase.

Již cítil jsem, jak jejich kouzlo hřeje,

jen malý pohyb – a já dotknu se jich...

V tom Růža vzhlédne, rychle odtrhne je,

a „Pardon!“ sjede s vonících rtů jejích.

„Ó koketo!“ mne napadlo v té chvíli –

leč srdce řeklo: „Hle, co provedla ti...!“

a jeho hlas hned šeptal rozmařilý:

„Tu ženu musíš, musíš milovati!“

Když ze salonu zmizeli již všichni,

„Že musím?“ ptal se vážný rozum v hlavě.

A srdce zase: „ Rozumem svým ztichni –

to vypadalo věru vyzývavě!“

„Ba, vyzývavě,“ řekla hrdost moje,

„ta žena tobě kouzlo lásky vrátí...“

A srdce moje plno nepokoje

již zajásalo: „Musíš milovati!“...

„I hleďme, básník! Snad už touhou nelká?

snad jeho srdce Růža nerozhřála?“

mne vyrušila naše hostitelka

a prstem hrozíc důvěrně se smála.

„Ah, milostpaní, co vás napadá to?“

jsem říci chtěl, leč zakoktal se potom...

Ó bože, bože, to je svatosvato,

že zítra Praha bude mluvit o tom!

„Ach, odpusťte mi, milostivá paní,

že utíkám již...“ poroučím se v studu –

a ona v smíchu: „První báseň na ni,

ó viďte, zítra přece čísti budu?“

A Šel jsem. Sklíčen zpola, nadšen zpola

a cestou snil jsem o parfumu vlasů –

a to jest ona první kapitola,

již kritikům tím dávám ku pospasu...