DVA HLASY.

Dva hlasy slyšel jsem, jak hádaly se v duši:

Zněl jeden vášnivě a vzdorem planul divě

a druhý mírný byl a mluvil konejšivě. –

Dva hlasy slyšel jsem, jak hádaly se v duši.

„Je dosti už těch křivd,“ hlas první mluvil živě.

„Nač dále snášet je, nač dále hrbit tělo?

Již jednou vzchop se přec a hrdě zvedni čelo.

Vždyť dosti už těch křivd,“ hlas první mluvil živě.

„Nuž ránu ranou splať – to dávno již být mělo! –

Je mírnost slabostí, jež jenom plány hatí, –

teď oko za oko, zub za zub jenom platí! –

Nuž ránu ranou splať – jak dávno již být mělo!

Jeť chvíle příhodná teď účet vyrovnati,

když osud do rukou dal nepřítele tobě,

nuž bij, jak tebe bil a tolik křivdil v zlobě!

Jeť chvíle příhodná teď účet vyrovnati!“

„Však nutno odpustit a utlumit hněv v sobě,“

– hlas druhý namítal zas mírně, konejšivě, –

„a byť by sebe víc tvůj hněv vřel spravedlivě,

přec nutno odpustit a utlumit hněv v sobě.

A křivd už zapomeň, jich nechtěj splácet mstivě,

to Bohu ponechej, neb msta jen Bohu sluší;

ty za zlé dobrým plať, to nejvíc zlobu skruší,

a křivd už zapomeň, jich nechtěj splácet mstivě.“

Tak hlasy slyšel jsem dva hádati se v duši,

a stále silněj zněl, jenž mluvil konejšivě,

až jenom tento zbyl a celou plnil duši...