Dva hlasy.

Dnes dvorce ani po klekání nezavřeli –

dva smutné dvorce na samotách propadlých –

dva hlasy se tam o cos hádali a přeli,

při rudých stínech pochodní za vodou vzdálených.

Byl prvý hluboký a stále chtěl své: ano,

a druhý bázlivý a stále chtěl své: ne,

až zmlkli najednou, když blízko bylo ráno,

a měsíc vyšel na chvilku nad vody vzdálené.

Dnes dvorce ani po klekání nezavřeli –

dva smutné dvorce na samotách propadlých...

Dva hlasy se v nich dlouho mezi sebou přeli,

až hlas, jenž prosil, zaúpěl a náhle stich,

a hlas, jenž chtěl své: ano: z hluboka si vzdych.