DVA HLASY.

Pějte, struny zlaté, jaro pučí v růže,

slavík něhou pláče v šeru starých jedlí –

žluté krčky v hnízdě tulí se vždy úže,

a v mou duši mladé sny si opět sedly.

– Vpadne bouře divá v sladké naše zpěvy,

zaburácí mrazem třeskutým a ledem,

ztuhne v zlatý paprsk vonná míza révy,

země bude rovem v sněhu plášti bledém.

Pějte, struny zlaté, šumný zdroj k nám volá,

skála rdí se hlohem v poupat sladké tísni,

vřesem pokryla se lada pustá, holá,

a výš v sadě hvězdném planou keře písní.

– Poušť jen kolem zbude mrtvá, nehostinná,

v rubáš mraků klesnou velké hvězdy třpytné,

a kde ples byl, jásot – temná hluš a siná

na peruti mlhy v stínech noci slítne.

Do zvonků a do strun kvete země celá,

směje se a zdobí, děcko zlatovlasé,

radost bujná tryskla v horská tvrdá čela,

a má duše tone v moři dum a v kráse.

– Zvadnou růže, k jihu odletí zas ptáci,

v drsný krákot vrány zvonky strun se změní,

na strhaném stvolu jaro dokrvácí,

vichr urve naděj, touhy, luzná snění.

Pějte, struny zlaté, zevšad láska kývá,

jak v číš křišťálovou vína žár když hárá –

v duši básníkově tisíc drozdů zpívá,

hlaholte a pějte věčnou píseň jara!

– Černý motýl smutku v lidskou hruď se vkrade,

uštkne srdce mukou, sladké tužby zmrazí,

a kde slavík lásky zpíval štěstí mladé,

jen kříž vzpomínek čnít bude v středu zkázy!