DVA HLASY

Jak v poledne jsem chodil u hřbitova,

dva hlasy slyšel jsem. Jak rozechvělý

dvou houslí nápěv byla jejich slova,

jak bzukot včelí z hrobů zkvetlých zněly,

nad rovy vlnily se, v kámen šedý

omšené zídky plným proudem bily,

dva hlasy nesvorné, a naposledy

v zář slunce polední se rozptýlily...

Přec nejlépe je tomu, kdo již stane

s polibkem ledným u poslední brány,

kal země z něho temným proudem skane

a svět je za ním. Třikrát požehnaný,

neb znov se rodí, jasnější a čistý.

Noc milosrdná po lopotě denní

jej pojme v klín a osud jeho jistý:

na čelo vepsáno mu: Usmíření.

Smrt „Amen“ šeptne v píseň, ctnost i hříchy,

tmu pošle v zrak a v utýrané skráně,

dá zapomnění, jak když večer tichý

jde lukami a zvoní Anděl Páně.

Přec nejlépe je těm, kdo dřímou v klidu

pod drnem zeleným, kdo přetrpěli

již všecky zápasy i všecku bídu.

Smrt rukou soucitnou vše rány zcelí.

Z hrobů se život rozlévá,

ze hrobů život raší!

Zrní se jenom zasévá

do země, matky naší!

Života píseň jediná

po celé zemi šumí!

Ponurá hrobu hladina

přece ji neutlumí!

Co bylo kdysi člověkem,

změní jen tvaru tíseň,

zvlní se v proudu dalekém,

jak vůně, květ a píseň!

Haluzí ševel tajemný

dávným se žitím třese!

Odešlých lidí hoře, sny

vítr v svém vání nese!

V jedinou žití kroniku

země se otevírá!

A není smrti, zániku

a nikdo neumírá!

...Ty hlasy slyšel jsem, jak na hřbitově spletly

se v jediný šum o polednách. Dlouho slyšel

jsem jejich tenký zpěv... a lípy kvetly...

do širých polí pozvolna jsem vyšel,

vzduch čistý douškou mateří se sytil,

a slunce plálo, země otevřela

klín plný kvítí. To jsem jenom cítil.

A oba hlasy zanikly mi zcela.