Dva hlasy.

Na pouti počátku, jež jméno „život“ nese,

já na rozcestí též jsem stanul polekán,

bez vůdce, přítele dvě cesty zřel jsem v děse,

jež v dálku poutníky do různých vodí stran.

Jak nový Heracles jsem slyšel hlasy sporné,

zde svévoli a ples a výskot spilých řad,

tam chmurné výčitky, jen nářky, kletby vzdorné,

jak šepot bachantek a varhan temný spád.

A děli: „S námi pojď, tak veseleji bude,

buď náš a v ryk se dej, pěj rozkoše a ples,

náš smích ať bratry své si v srdcích najde všude,

chcem tančit, hodovat, chcem opíjet se dnes.

Což na tom, lidský cit že písni té se rouhá,

že dissonance zvuk k ní pojí sterý vzdech?

My budem rozkoší, my radost budem pouhá,

jak zlato blýská se! Jím koupiti se nech!“

A já jsem přivinul k svým ňádrům drahou lyru

a tiše poslouchal té její duše hlas.

Cos jako výčitka tam znělo: svoji víru

a pýchu ztracenou jsem nalezl v ní zas.

A tak jsem řekl jí: „Ó sestro duše mojí,

mé svaté dědictví, ó rci mi, nač ten strach?

Než tebe zneuctit a zaprodat tě v boji,

rač tebe rozdrtím a zašlapu tě v prach!“

Hlas druhý slyšel jsem s tak stlumenými slovy

a bázní třesavý: „Ó slyš nás, s námi pojď!

Od věků hledáme břeh pravdy tajný, nový,

a nocí hlubokou svou slabou vedem loď.

Pojď, na cestu nám hraj zpěv nábožný a vážný,

my poženeme v před svůj koráb ze všech sil,

ty v údy chábnoucí lij těchy balzám vlažný.

Jeť cesta daleka, však důstojný je cíl.

My půjdem za těmi, již v temnu ztratili se,

a neznámo, zda cíl tam nalezli či hrob,

však jasná dráha jich v tom šeru posud stkví se,

jich jména, prostá dřív, jsou svatá od těch dob.

Zda my se vrátíme ku rodným břehům zpátky,

kdo z lidí poví nám? Jen Bůh tam svou má stráž.

Hle, vlna zvedá se a plaší člun náš vrátký!

Tož rychle! Nastal čas.“ Já děl: „Jsem cele váš!“