DVA HLASY.

Ano, já to jsem, dcera ohně;

nohy mé jsou vzdušné, zrak tvrdý a krutý.

Ano, já to jsem, posel Boha,

od milionů rán do milionů večerů

s nesmírnou nocí nicoty zápasícího, strádajícího.

Vstaň, pravím tobě,

odhoď spánek jako plášť, který tíží a zbavuje dechu.

Vydři se z rukou věcí,

z toho tisíce a jednoho velitele

(ješitnosti, pleti, péče o lidský tvůj den

i starosti o lidský zítřek).

Ó slabý a malý,

udeř do svého srdce jako do zvonu,

aby se rozezvučelo,

a ve vlastní písni

aby zapomenulo na svou měď, na svůj cín.

Ó hlase, ke komu mluvíš?

Jsi tu, u mého dnešku,

ale můj včerejšek oslovuješ.

Viz!

Chudoba rachotí klíčem v mých dveřích,

a kde chtěl bych spatřit sladkou tvář a růžový úsměv –

chudoby vrásčitá tvář a chudoby kolozubý úsměv

na mne se dívá.

Viz!

Měl rozvít se života květ mezi mnou a ženou,

v dobrý, oddaný pohled spojit naše oči

nad ústky, jimž se chce pít.

A zatím:

zkrvácené lože, úpění, lékařův hmat,

tmavý děs niter.

Viz!

Nepřátelský roj věcí

mou samotu přepad.

Zdusil a vyssál,

co mými dýchalo plícemi.

Úskočně

chaotickým bzukotem umlčel

stříbrné quattuor hlasů, kroužících k výškám.

Viz!

Pokořen, o sebe sama oloupen,

se zemí srovnán,

k tomu, co bývalo mou láskou,

k vichru na chlumech horských,

nemám sil vzhlédnout;

malé, teplé štěstí,

ve dne, v mé ruce drobná dlaň,

v noci, těsně u mne, milých úst oddech –

teď vzývám.

Viz!

Osud tak mne ulovil,

že jako chycená ryba

kolem dokola nevidím než sítě smrti;

ale ne radostný návrat,

ne v praoheň ducha slastný skok:

v rozklad a nicotu pád.

A ze všeho nejhorší, viz!

Má píseň,

jako pták, z kraje, kde mu je zima,

odlétla. –

Nech mne, plamenný dravče,

netrýzni mne svýma očima,

nedotýkej se mne nohama, jež zbrázdily nekonečnost:

nejsem než kus trpícího masa,

které chce spát.