DVA HLASY.

Noc prchá k lesům; z tmavé její číše

den mladý pije zlato červánkové,

nad obzor mlhy vznášejí se výše

a hloub se noří v moře blankytové;

snad táhnou s nimi plaché noci snové...

Nad rybníkem, hle, bílé páry hrají

a každou chvílí v tvary splynou nové,

z nich blesky slunce mocně prokmitají;

či snad jsou závojem, ve kterém bůh se tají?

Ó jestli kdy, tož nyní bůh je blízko!

ó jestli kdy, teď zjevuje se světu!

teď mluví k zemi; pohleď na křovísko,

kde rosy lesk se snoubí s leskem květů;

i z osení jak skřivan vzpjal se k letu!

Kol hlavy mé neznámé, tiché vlání,

jak tisíc kol by modlilo se retů;

v to ticho teď zvon vdech’ své ave ranní

a borů svěží šum se mísí v jeho lkání.

A mluví zvon: „V života vlnobití,

ó poutníče, když hvězda tvoje hasne,

výš k nebi hleď! dnes ve blescích se vznítí

a v noci má zas modro své juž jasné.

Ó věř jen, věř! toť cíl tvé pouti časné!

A když tvůj duch ve věčnosti číš skane,

jak hvězda s víček noci tmavořasné,

tou vírou on před trůnem boha stane

a jeho dechnutím k věčnému žití vzplane!“

A mluví bor: „Jen příroda jest bohem,

jen v ní to zřídlo nesmrtelné síly;

kam ona svým se plným skloní rohem,

tam vzplanou slunce, bují květ i býlí,

z nichž ani prášek v nic se nerozptýlí!

A člověk? Blud vždy bude jeho věnem,

dokud se k ní jak k matce neuchýlí,

co krůpěj zmizí v moři rozbouřeném,

však ona půjde dál v svém toku neproměnném!“

Ztich’ zvon i les. – Já mlčky hlavu skláním

a duch se chvěje v pochyb víru sterém,

zde mezi žitím, mezi umíráním,

zde mezi jitrem, mezi předvečerem –

ó Pane, rci, kam dojdeme tím šerem?

kde cíl jest náš?... kol vidím všecko kvésti,

i vlny zřídla jistým plynou směrem,

ve výši skřivan jásá ve svém štěstí,

vše kráčí cestou svou – jen člověk na rozcestí!