DVA HLASY.

Za tichých večerů, když kvete nebe

jak modrá, plná zlatých růží zahrada,

tu zraky pozvednout cos nutí tebe,

v ten kosmos rozhledný chceš smírně splývat

a jakás rozloučení tklivá nálada

se v tobě ozývá – slyš Smrť svou zpívat!

A za dnů vichorných, kdy vše se stmělo,

kdy vlny ke skalinám skáčou ve vzteku,

kdy v moře propastech jak vše by vřelo,

se ozve odboje hlas v tobě, v člověku,

cos tebe vyzývá zrak upjat k daleku

a vichrům nastavit své hrdé čelo.