Dva hroby.

Dva hroby zřím tak často v duši svojí,

kde staré lípy šumí u kostela,

z let minulých k nim s úctou vděk se pojí

a z mého dětství upomínka vřelá.

Dva přátelé tam ve úkrytu stmělém, –

z nich jeden kněz byl, druhý učitelem.

Ač od sebe teď hrob je dělí dvojí,

přec jedna země kryje mrtvá těla,

týž víry znak nad jejich rovem stojí,

jejž druhdy tiskli v naše dětská čela,

a vím, jak dřív šli spolu v žití celém,

že v jednu říš šel přítel za přítelem.

Kdy v duchu zřím, jak ruce tiskli sobě

kdys před lety ve školní světnici,

a zadumán na jejich stanu hrobě, –

tak šeptají mi lípy šumící:

Kde dvojí duch a dvoje vanou směry,

tam netvoří se vděk a – charaktery!