Dva jezdci.

Dva jezdci jeli silnicí

po cestě v prach se halící, –

na kolech oba jeli;

ten jeden tlust’ byl jako míč

a druhý tenk’ zas jako tyč, –

však oba jezdci smělí.

A jeli, jeli větru chvat, –

a chvílí ten neb onen spad’,

– však to buď k jejich chvále, –

že žádný v to ni slova řek’,

jen když dopadnul, trochu hek’,

a jel zas potom dále.

Tak uběhlo jim drahně chvil,

když „tenký“ takto promluvil:

„Můj druhu v jízdě věrný,

mne cesta naše neleká,

leč noc již není daleká

a my jsme bez lucerny.“

A „tlustý“ dí: „Hm, noc je zlá,

však horší bouř je veliká,

jež v paty se nám věsí;

a vůkol jenom čirá pláň,

zde v levo řeka, v pravo stráň –

ta cesta v před mne děsí...“

Dál mlčky jeli silnicí,

déšť střídal se již s vichřicí,

ve mracích hromy hřměly. –

A jeli, jeli větru chvat,

a chvílí ten neb onen spad’ –

kol hvozdy se již stměly.

Noc rozestřela temnou síť,

že zřít nebylo před se píď,

ni druha podle sebe;

jen „tlustého“ zní funění

a hrozné hromu dunění,

a blesk jen křížil nebe.

V tom v dáli vidět světla kmit, –

tam jistě lidé musí být!

vzkřik’ směle „tenký“ zhurta,

a na povel se dali v let,

u cíle aby byli hned,

tož vzali na to spurta.

Hoj! chvatem k cíli spějí již;

své únavy necítí tíž

a sny spřádaj’ již v duchu:

o teplém krbu světnice,

v níž jistě mladá dívčice,

kde posedět lze v suchu – –

V tom rána, výkřik, dvojí plesk,

kol náraz, roury, drátů třesk,

pak ticho jako v hrobě – –

jen déšť svou notu vede dál,

a někdo jak by zavzdychal

tak z hlubokosti sobě.

A z domku lidé se světly,

již výkřik; náraz postřetli,

se vyřítili chvatem,

na mokré deštěm silnici

dvě těla našli ležící,

zmazané řádně blátem.

Ten jeden tlust’ byl jako míč,

a druhý tenk’ zas jako tyč,

leč oba v těle celí;

však před šraňkem v příč staženým

dva cykle s kolem sraženým

se v troskách dosud chvěly.

A že v těch lidech planul cit

a znalci byli kalamit,

hned na nocleh je zvali,

a oni jako sportsmani,

již zvyklí byli na zvaní,

s poklonou hnedky vstali.

Pak oba všedše pod střechu

si popřáli noc oddechu

po pádu, jenž je znavil;

a ještě tutéž bouřnou noc

kovář šel cyklům na pomoc,

a jak moh’, tak je spravil.

A ráno jeli poznovu,

však opatrně k domovu

ti jezdci, rázní, smělí;

ten jeden tlust’ byl jako míč

a druhý tenk’ zas jako tyč –

na kolech oba jeli.