DVA KONĚ

Vše správně chodí, noc i den,

jakž pořádek je zaveden

už od pravěku všady;

mřem’ jeden pozděj, druhý dřív,

ten z požitků jsa neduživ,

kde onen zemřel hlady.

Je někdo rváč, dá v sázku krk,

když jiný dá se na úprk

jen proto, že je sketa,

jsou střízliví i opilí

pro zákonité rozdily

až do skonání světa.

Toť zákon mlčky přijatý

jak lidmi, tak i zvířaty,

naň bezmocně se reptá.

Proč ten je hladov a ten syt

a proč právě tak musí být,

jen ať se nikdo neptá.

Kůň jeden, chodě u pluhu,

je za svou krajní zásluhu

jen honorován bičem,

na smutném, klidném zvířeti

je zřejmě možno viděti,

že dumá o všeličem.

Kůň jiný, jejž jsme viděli

vjít do královských maštelí,

se jedním rázem změní:

plá z jeho oka plam a pych,

rys hrubě lidský, řekl bych,

jenž skýtá vysvětlení.

„Jsem konečně, kde chtěl jsem stát,

kamž od dětství až dosavad

mne všecky touhy nesly!“

Hle, ona mravní přeměna,

toť otep sena vhozená

do mramorových jeslí!

„Mám teď už vše, co jsem si přál,

na hřbetě mém se houpá král,

má v zlatém třmeně nohu.

On se mnou jedna představa,

na slávě, která nastává,

já podíl bráti mohu.

Já nosím jej za vřesku trub

a přičtu mnohé na svůj vrub,

co bájeno je o něm,

a vidím často mnohem líp

než lidé, řadu jeho chyb,

třeba jsem jenom koněm!“