DVA KOZÁCI

– Hleď, Feďko, maličký ten s bílým bříškem,

jenž s naším carem baťuškou tam kráčí,

toť On! –

– A pop nám říkal, že to chlupáč

a rohy že má bezbožný čert onen. –

– Vždyť vidíš, nemá. Car náš se s ním vede,

jak moh by jít car pravoslavný s čertem? –

– Ty tedy myslíš, On že čertem není? –

– Jak byl by, hlupačino? Jistě není. –

– Pět z naší vsi nás zavolali válčit.

A řekl pop, že proti čertu jdeme

a za cara a víru pravoslavnou.

Teď Miťaj strýc má utrženou hlavu

a Sášu s Peťkou probod Jeho bodák

a Ivu bratříčka mi jeden rozťal,

teď pověz, mnohorozumný ty vědče,

proč bylo všecko? Proč nás z domu hnali,

sta a sta verst nás hnali v cizí dáli

až na bodáky, kanony a pušky,

proč všecko to, když On přec čertem není,

a hosudar náš, vládce pravoslavný,

teď s ním si vede jako rodný bratr? –

– Ah, Feďko, Feďko, jsi ty makovice,

z níž mák už vzali! Proto bylo všecko,

že nemohli si takto pohovořit.

A teď si mohou takto pohovořit,

že všecko bylo. Eh, ty mozku ovčí,

jsem já snad k tomu, bych tě osvětloval?

Mlč, oči otevř, dívej se, jak vlídně

si mocní světa spolu rozmlouvají

a pomodli se hezky k Bohu Otci

a svatým jeho, aby zase záhy

a k poškození našeho jen zdraví

nad jedním druhý neráčil se horšit! –