Dva letní motivy. (I. V poledne.)

V těžký úpal červencový

rozsáhlý park jen se ztápí,

nepohne van buků krovy,

v dálce hvozd sní v zlaté kápi.

Tato z lehké mlhy stkána

sluncem prozářená celá

zdá se třásti, rosa rána

jakby se v ní spita chvěla.

Pod vějíři starých tisů

sedím, zrakem roztržitě

stíhám obrys vížek, vlysů

skrze větví husté sítě.

Zámek spí – vše žalusie

jako víčka očí domu,

které těžký spánek kryje,

míhají se krajkou stromů.

Ani kočár v rychlém trysku

nezahrčí alejemi,

ani kroky nezní v písku,

lístek nezakrouží k zemi.

Ani v korridorech kroku,

na verandě ani ruchu;

fata morgana tak oku

zjevuje se v čistém vzduchu.

Nezacvrčí koník v trávě,

nezabzučí včela mezí,

bez hnutí ční v zkvetlé slávě

na svých thyrsech velké slezy.

Mrtvé ticho! Jak den parný

v tekutou vše lávu taví!

V poušť tu vpadli od švýcarny

drsným skřekem bílí pávi.