Dva lidé,

Dva lidé,

každý na jiném konci města –

a přec patří k sobě.

Nejsou spojeni láskou,

ani šílenstvím smyslů;

spojil je stejný rozmar smutku

a drží je v kleštích.

Zalezli do samoty

a bijí se tam se stíny.

Nevěří slunci, když zdraví je oknem.

Říkají si dobrá slova,

aby je druhý den odvolali.

Dnes se políbili –

a zítra se nepozdraví.

Berou na ramena

neviditelný kříž svých zmatků,

zbytečně vlekou jej,

není proč umírat na něm.

Mohli by usednout

u cesty, do stínu –

hlavu svou do dlaní vložit

a všechno dohovořit.

Jdou však každý

na jiný konec města,

když světla hasnou –

a žasnou,

jak pustý je život,

když není s kým jít

tím lačným proudem ulic

na druhý konec města.