Dva obrazy.

Dva obrazy na mém stole: Viktor Hugo kmet,

dceruška má vedle něho, usmívavý květ.

Denně k práci zasedaje vidím jejich tvář

a z té padá rosná, mladá v duši moji zář.

Stáří s mládím se tu snoubí, s příštím zašlý čas.

Vlásky jako hedváb zlaté – sněhobílý vlas,

život celý čtu v nich obou: úsměvu zde svit

a tam vrásky, – moře lásky z obou zřím se lít.

Nesmrtelnost, která přečká věky, chumáč třtin,

a mé dítě, andělských jen křídel sladký stín,

který mine v žití pídi skvostem pouze nám;

z obou ale neskonalé světlo v duši mám.

Často rostou písni mojí křídla v hvězdný vír a nach,

jeden pohled na mou dceru a rád mám ten zemský prach,

v kterém smím jí čílko líbat, v kterém ona mojí jest,

dražší nitru nežli jitru skřivánkova zvěst.

Často klesám pod břemenem všedních péčí, dum,

jeden pohled z očí kmeta a zas tisknu k rtům

pohár, v němž se, poesie, vlní hvězdy tvé,

silný dobrem, deptám obrem tíž, jež v prach mne rve.

V zlatém středu takto žiju samoten a tich

a všech tužeb ukojení piju, dítě, z tahů tvých,

velkosti mne při tom učí olympická kmeta tvář

a tak padá rosná, mladá v duši moji zář.