Dva plné dny se slunce ukrývalo,

Dva plné dny se slunce ukrývalo,

vzduch nejasný byl, nebe bylo šedé,

a moře nepohyblivé a bledé

se netečně a líně usmívalo.

Cos mrzutého šerým stínem válo,

že prudce rýpl jsem do hlíny hnědé

a strhal nit, již bílý pavouk přede –

čas zvolna šel a světla ubývalo.

Keř s výtkou děl: Co s vámi, lidé zlostní!

Když slunce plálo, vy jste naříkali,

že příliš žhavým jest, že příliš pálí,

když ale pro pych váš se rozhněvalo

a nepřišlo, aby vás potrestalo,

jste nespokojení a nelítostní.