DVA PRŮVODCI.

Byl soumrak, noc šla z pozdálí...

Dva motýli se potkali.

Ten jeden hledal k spánku květ,

a druhý právě křídla zved’.

Ten jeden zářil v barvách stech,

ten druhý stín měl na křídlech.

A v prostřed jako rzavý hřeb

se šklebila mu žlutá leb.

„Ó, jak jsem znaven,“ první vzdych’,

„já s milenci lét’, vůdce jich!

Je vodil lesem, dál a dál,

až tam, kde sotva paprsk’ plál.

Až když si padli v objetí,

jsem mohl od nich letěti.

Však nyní padnu do snů rád,

a ty – ty nesmíš přes noc spát?"

– „Ne, k ránu až, den v pohledu,

až stíny mrtvých odvedu!“