Dva průvody. (I.)

Neděle v advent, první hlučná, slavná.

V Marie Scala chrámu svatyň šerou

za tichou branou Pavla apoštola

hučící davy věřících se berou

a kostelníků ruka neunavná

jen stěží zástup rozvlněný zdolá,

jenž u vchodu tam burácí a šumí.

Jeť dnes den velký. Vítěz bohorovný

dnes Panně svaté pokory hold skromný

zde k nohám skládá. – Bleskným žárem hrají

démanty třpytné do kytice spjaté,

smaragdu brčál, stopen v perel sněhu,

tu tají svůdný zákmit jemné hrany

a safír modrý dívčích oček něhu

rozlévá měkce po obrubě zlaté

koruny, v níž se český granát třpytí

pod aksamitu žhavorudým nachem,

jak horká krůpěj, když se v sukno řítí

na popravišti v meče kmitu plachém.

Od městských valů do chrámu se béře

procesí slavné – papež sám je v čele,

z nosítek zlatých rukou úbělovou

náměstek mocný, boha, spasitele

okénkem žehná klečícímu lidu...

Dokořán chrámu otevřeny dvéře

a pod záclonou jejich damaškovou

se ztrácí v pestrém, krasohledném vidu

strakatá stuha poutě účastníků.

Biskupů mitra, vlečka kardinálů,

červená komže, dalmatika bílá,

sutana hnědá bosých řeholníků,

kabátce pestré, halapartny třpytné

švýcarské stráže, která v bystrém cvalu

papeže trůn přenosný obklopila...

Marie Scaly oltář osamělý

zaplanul v záři světel tisícerých,

jak z večera když tmavým borem kmitne

zrosenou travou ve houštinách šerých

světlušek roj modravě rozjiskřelý.

V kadidla dýmu papež boží máti

korunu vkládá. S vysokého kůru

kleštěnců zpěvy tenkým hlasem znějí

jak cikady, jež z jara na souvrati

vesele v slunci v svižném sboru pějí.

V to bubny, trouby vířily a hřměly

a v intrád zvuky slavně zazvučely

kantáty v počest Ferdinandu králi.

Hlaholte, zpěvy – plným zvukem chvály

ať rozpěje se radost naše mnohá,

že v chrámu toho svaté vchází prahy

knížete knížat spravedlivá noha,

jež pokořila mrzké církve vrahy

v milosti boží síle neskonalé!

Aj žebřík, o němž kdysi v rajském snění

se Jakobu na balvanovém loži

líbezně snilo – zas ve chrámu Skale

dnes k nebi vztyčen; jeho po trnoži,

stoupají zase spravedlivých duše,

tak, jak je zřel kdys v čárných vidin chvění,

sám Bernard světec, když ve zbožné tuše

zasvětil tento stánek Hospodinu...

Z koruny již dnes v slavném okamžiku

sám velekněz tu obětoval Panně –

paprsek lásky milostivě šlehl

a gloriolou osvítil Tvé skráně.

Královna nebes, Ferdinande králi,

v hvězdného pláště majestát tě halí

a přízně boží paprsek blyskotavý

se vznáší s nebes v poddaných Tvých hlavy!...